11/08/2017

Psychika a nemoc

No jo, už to přišlo, přesně jak se dalo očekávat - podzim, sychravé počasí, deprese a nemoci. Tedy vše, až na ty nemoci, to ke mě už dorazilo dávno, jen jsem doposud nebyla opravdu nemocná, když nebudu počítat deprese a bolení břicha ze stresu jako nemoc. Teď přichází na řadu těžší kalibr - rýmička! Ne, kecám, ta se mi ještě nerozjela, prozatím to je "pouze kašlíček". Proč jsem to dala do uvozovek? Protože chci říct, že žádná nemoc není jen nějaká banalita a měli bychom se povětšinou trochu pídit po příčině. Protože ta většinou může souviset s psychikou, jak už jsem to tak na začátku nakousla.

11/03/2017

Jaký byl víkend?

Pamatujete si můj článek o depresi? Na konci jsem zmiňovala, jak se šíleně těším po té dlouhé době domů, až uvidím rodinu, přátele, a že tam nasbírám novou pozitivní energii pro to, abych to tady přežila. Co myslíte, dopadlo to tak, jak jsem si to naplánovala a očekávala? Kdepak, ani trochu to nebylo dle mých představ. Ale nebyla jsem naivní, když jsem šla ve čtvrtek spát, už jsem byla naštvaná, že ten víkend určitě bude absolutně na nic. Mám tak nadměrně rozvinutou intuici nebo spíš sugesci? Toť otázka.



Jak to teda bylo? Můj hlavní požadavek byl vidět tři osoby - mamku, mojí nejlepší kamarádku
a jeho. Pochopitelně jediný člověk, který se na mě totálně nevybodl, byla moje máma. Prostě největší zklamání přichází, když očekáváte, že je druhý schopen pro vás udělat to samé, co vy pro něj. Já bych stála na nádraží a nedočkavě je vyhlížela. Jenomže to jsem já a ne ona... ne on. Ačkoliv nejsem vychovávaná v rodině, kde právě rodina je na prvním místě, teď už vím, že prostě je. Že někdo z té rodiny tu pro vás vždycky bude. A proto mě teď zpětně mrzí, že mamka, která to taky nemá lehké, se na mě tak těšila, protože jsem jí vždycky dodala pozitivní energii, a na místo toho měla doma zhroucenou trosku.

Ať ale furt jen nebrblám, v sobotu večer se nakonec kamarádka ozvala a strávily jsme spolu aspoň prodlouženou nedělní noc. Ačkoliv jsem si to naše setkání představovala jinak. Takže nakonec jsem si to docela i užila, ale nebylo to opravdové. Bylo to ze vzteku, z trucu, vynucené... A možná mě to nakonec ještě víc dorazilo. K čemu jsem došla díky nějakému progresu v létě, to jsem jednoduše zahodila, zase jsem na pomezí zlé holky a hlavně jsem už totálně vyčerpaná. Už mě nebaví věřit, že tu po světě běhají ti správní lidé a když se budu chovat správně, tak na ně narazím. Kamarádce jsem jasně řekla, že ať mě doma dřív jak na Vánoce rozhodně nečeká a pak možná až někdy v létě. Doposud jsem totiž měla aspoň to malé světélko. Měla jsem se na co těšit. Teď už nemám nic.
A hlavně už nemám chuť ani sílu - další zklamání by mělo zřejmě fatální důsledek.

A pár vět na závěr, nějaké moudro nebo spíš stokrát omílané klišé; jak jsem již řekla, nemyslete si, že pro vás druhý udělá to, co byste byli ochotní pro něj udělat vy. Zklamání se vyhnete pouze, když nebudete mít očekávání. A když s vámi někdo nechce být, tak si důvod vždycky najde, i kdyby si ho měl vymyslet. 

10/24/2017

Tak jsem se zase jednou zamyslela

Tak o čem to bude tentokrát? Myslím, že tento článek bude dalším výkřikem do tmy.
V posledních dnech se sama vrtám ve svém mozku, přemýšlím o tom, co se mi teď děje
a proč - o příčinách a důsledcích. Takže tentokrát budu psát o chlapech, vztazích a mých mindrácích. Pecka, to zase bude velmi veselé čtení ;) Nepíšu normálně v článcích smajlíky, ale nějak jsem si teď nemohla pomoct. No tak jo, jdeme na to!

Kdo mě už delší dobu zná, tak ví, jaké jsem měla vztahy nebo i krátkodobé známosti. Jednoduše řečeno - dost vysilující. Rozdělila bych je do dvou kategorií, které se občas i prolínají. Tou první jsou energetičtí upíři. Ti, co se na mě upnuli a přeháněli to - vážně moc. A možná že to nebylo moc, pokud je normální po druhém vyžadovat, aby byl doma a nechodil ven s kamarády. Vyžadovat okamžité odpovědi na zprávy nebo ještě lépe, odpověď dostat dřív než je zpráva obdržena. Když po druhém chceš, aby se nevěnoval tolik studiu, koníčkům a přátelům a více tobě. Možná tohle vše je normální. A možná taky ne. Protože co je normální? Definuj normálnost. Nelze! Nic není víc subjektivnější než normálnost. A pro mě je normální mít své kamarády, své koníčky, své zájmy
a nějaký ten čas jen pro sebe. Oprava - nemyslím si, že to je normální, ale že to je nutnost. Nutnost pro zdravý vztah. Ale to je tak nějak všeobecně známé. Bohužel, jak už jsem to nakousla, většinou jsem měla partnera, který byl z počátku obklopen přáteli, zájmy a pak... Bum, měli jsme tu najednou vztah, on se vykašlal na kamarády a celý jeho svět se točil kolem práce a hlavně mě. A já nakonec byla za tu sobeckou partnerku, která si toho nevážila a šla na ples s kamarádkami, dělala práce do školy o víkendu, večer před spaním si četla knihu a to vše místo toho, abych jemu visela kolem krku. A kvůli tomu jsem ukončila můj nejdelší vztah i týdenní známosti. Samozřejmě, že to většinou nebyl jediný důvod, ale byl celkem podstatný.

Mezi těmito energetickými upíry tady je ta druhá kategorie, kterou snad nemohu nazvat jinak než jednoduše magoři, kterých bylo většinou i vážně obtížné se zbavit. Co vám mám povídat, prostě jsem měla fakt čich na chlapy. Oprava - měla jsem čich na magory. Nebo stále mám? Vlastně by se to dalo považovat za super schopnost - takový radar. Blbost, to nebude radar, ale magnet. Protože oni si vyhlídli mě, ne já je. A proč o tom vlastně píšu? Před pár dny mi psal bývalý z kategorie "magoři" a ptal se mě, jak se mám a jestli to s tím aktuálním myslím vážně. Nejdříve s nadšením jsem začala psát odpověď, jak mám dojem, že je vše jiné a že tentokrát do toho celkem vkládám naděje,
s druhým dechem jsem ale dodala, že jsem celkem opatrná, protože se bojím, co se z něho vyklube. Jeho odpověď mi celkem uvízla v hlavě. "Jsi zmagořelá.. a nedivím se ti, protože jsi byla se mnou
a s tím před tím (nebudu uvádět jméno, ale patřil do obou kategorií). Ne všichni jsou takový, měla by sis to uvědomit. Hlavní je, aby tě měl rád a choval se k tobě hezky. Bavíte se spolu od srpna, to by přeci už něco prosáklo." No... A já si uvědomila, jak velkou má pravdu. A co bych si teď nejvíce přála? Vrátit čas do toho okamžiku, kdy jsem ještě si nevypěstovala předsudky vůči mužům. Abych neviděla za vším skrytý problém nebo psychické narušení.

Bohužel jsem se dostala do bodu, kdy se mi asi minulost mstí. Teď jsem já ta, co je skoro bez přátel a upnutá na jednu osobu. Co jsem sama tak příšerně nenáviděla, to teď sama dělám. A obávám se, že se ze mě už stává i ten magor s nějakou psychickou poruchou. Takže bych se asi neměla bát, co se z toho chlapa vyklube tentokrát, ale měla bych se bát, co se vyklube ze mě. Taky zástupce obou kategorií? Nebo snad ještě nějaká horší příšera?

10/22/2017

Podzimní deprese?

S tímhle článkem jsem trochu otálela a to ze dvou důvodů. Každá blogerka na vysoké škole píše o jejím prvním dnu/týdnu/měsíci v novém prostředí a mě samotnou to již moc nebaví číst. A ten druhý důvod? Nechtěla jsem psát další negativní a pochmurný článek. Jenže to bych vážně teď nemohla psát vůbec a mě psaní uklidňuje. Takže jsem zase tu.
Holka s názorem a s depresí.
Fotografie z mé fotosérie "Schizofrenie"

9/28/2017

Znechucena? Nikoliv, jen jsem se probudila.

Já už toho mám vážně dost. Tenhle týden toho mám už dost! A to je čtvrtek.  Chci napsat článek o škole, ale teď na to nemám. Teď prostě musím napsat tohle. Protože jsem sice splachovací a nejsem na nikoho naštvaná, jen mi zase událost dnešní noci nahnala spoustu myšlenek do palice. Připadám si prokletá. Nevím co mám dělat, abych nedělala už nic špatně. A dělám vlastně něco špatně?

9/21/2017

Poslední noc

Už je to tady zase. Co? Ta neutuchající touha se vypsat. A tak píšu. Zase se to ve mě akumuluje a když to nevypustím ven, tak mě ty pocity budou ničit. Pocity štěstí, zvědavosti ale taky melancholie. Strachu z neznámého a z opuštění známého či nově objeveného. Končí léto a mně končí zároveň ty nejdelší a nejnabitější prázdniny. Kdybyste se mě v polovině léta zeptali, jak se těším na vysokou a do Ústí, řekla bych, s naprosto nehraným nadšením v hlase, že příšerně moc. Strávila jsem sedm let na střední, kterou sice naprosto miluji, ale přeci jen sedm let je dost. Tolik let jsem před tím v kuse na žádné škole vlastně nikdy nevydržela díky častému stěhování během základky. Ale vlastně o škole tu ani tak psát nechci. Těšila jsem se, a vlastně stále těším, že zase po dlouhé době změním prostředí, lidi, zase naberu nové zkušenosti.

9/07/2017

Zase ty prachy

Každý se může dostat do finanční nouze a to celkem snadno a někdy i nevinně. Proč dnes píši o tom? Protože i já jsem si zažila své a to poměrně nedávno. Možná to byla karma... Možná mi osud nadělil lekci, abych se trochu vzpamatovala a začala si vše více uvědomovat. Musím uznat - povedlo se! Nevím, jestli se vám to někdy stalo. Cítíte se celkem fajn, nic vám nechybí, nic neřešíte, ale přesto máte tendenci "frfňat", a na otázku "jak se máš?" odpovídáte suše - ujde to.
A pak to přijde. Stane se to většinou velmi nečekaně. Jako blesk z čistého nebe. Důvod, proč říct - mám se fakt na hovno! Sama si nijak trvale nevydělávám, jsem studentka, bydlím u rodičů, je mi dvacet dva let a přesto už jsem byla v exekuci!